Studie představuje Spiridiona Wukadinoviće, známého především pro jeho literárněhistorickou činnost, jako vedoucího knihovny pražských vysokých škol technických. Soustřeďuje se zejména na dva aspekty jeho tamní kariéry – svébytný způsob, jímž se v pozici vedoucího knihovny ocitl, a potíže, jimž byl jako takový nucen věnovat pozornost. Zatímco v prvním se zřetelně odrážely napjaté vztahy mezi Čechy a Němci, druhý aspekt souvisel především s prostorovými dispozicemi knihovny a nevhodným uspořádáním fondu. Wukadinović byl odhodlaný knihovnu reformovat, kvůli nedostatku finančních prostředků ale mohl své záměry uskutečnit pouze v omezené míře. Jeho návrhy a stížnosti podávají barvité svědectví o pracovním životě knihovníků v posledních letech před první světovou válkou.
